Apv | 227 Náhle to s ním švihlo

227       Náhle to s ním švihlo

Před Olympií se baví dva dědulové a jeden povídá druhému:

"Včera jsem mluvil s Lojzou a uprostřed hovoru to najednou se mnou švihlo.

Co?

Najednou to se mnou švihlo.

Co říkáš?

Najednou to se mnou švihlo!!!

Neslyším tě."

Když jsem se otočil, spatřil jsem, že s dědulou to švihlo zase. Druhému jsem zakřičel ze dvou centimetrů do ucha, že to prvnímu s ním najednou včera švihlo a ukázal mu, že dnes už zase leží. Poblíž jsem spatřil mládežníky s červenými křížky na rukávech, kteří zrovínka náhodou, kterou jsem nyní vymyslil, měli u Olympie den otevřených dveří přistavených sanitek. Tak jsem na ně zamával a ukázal na tělo děduly. Rychle k nám běželi, dědečka naložili do jedné, poblíž stojící sanitky, která spustila majáky a houkáky a rozjela se sprintovací rychlostí směrem k nemocnici.

A tak jsem si šel spokojeně, po svých vlastních nohách, svým vlastním směrem, ke svému vlastnímu cíli, jež jsem si vytyčil JÁ.

Změřil jsem si ráno teplotu dlaní. Vzbudili mne v 1:56. Sklepl jsem teploměr na 36,2°C a měřil 5 minut. Odhadoval jsem, že teploměr vybuchne, ale hodnota se nehnula ani o desetinku. Vložil jsem do klasického podpaždí a po dalších pěti minutách, stále 36,2. Buď si ze mě dělá zadek, anebo je 36,2°C nová a stálá hodnota pro vše měřené. Byl jsem mrknout na zaoknový teploměr a ten ukazuje 11°C, takže zadek. Nebo pochopil, že si přeji, aby rupnul, a tak se zasekl. A tak jsem zasekl také a jdu mačkat Samuela.