101 Emuela

2. květen 2013 | 17.27 |

101       Emuela

      Stopovala tenkrát v dešti. No stopovala, ruce sepjaté na hrudi, hlavu mírně zakloněnou a klečela uprostřed silnice. Nebo jen šla podél krajnice a vyslala mým směrem fakáče, když jsem zastavil a otevřel dveře? Druhá možnost. Ať už jak už, tak nyní má slastně zavřené oči a poslouchá hudbu linoucí se jí z reproduktorů přehrávače do uší. I do mých se line, ale oči mám trochu otevřené, abych si autíčko nepomačkal a neušpinil.

Jmenuje se Emuela.

"Říkej mi Emíku, i doma pod polštářem mi jinak neřeknou."

Připadá mi toto oslovení rozdrobené na moc kousků, ale pod polštářem není nad peřinou. Aj keď Emuelo mi zní mnohem lépe a venku právě sněží. Emík se mi z pusy nejspíš nikdy nevyšpulí, protože je na mne trochu moc čtyřnohý.

Emuela má dvě překrásné nohy, vysunuté z minihadříku, ledabyle uvázaném okolo boků. Pomačkání autíčka hrozí tedy úplně stejně, jako bych oči přivíral i já pouze hudbou. Čiro čirou náhodou mne napadlo, zda se někdo z mých známých oženil se svou stopařkou, aniž by si pomačkal auto. Všichni mí známí se totiž oženili se svými stopařkami nebo se stopařkami, které vezl někdo úplně jiný, ale žádný z nich si auto nepomačkal. Zajímá mne nyní, jak vyřešili přivírání.

Navíc, Emuela nosí černé mikádo a já tím pádem, zase čiro čirou, nikam nespěchám. Úplně jsem zapomněl, kam vlastně jedu. Ještě úplněji jsem zapomněl, jestli vůbec jedu. Člověk náhle z čista jasna a ze špíny tmavé, úplně zapomene vše a ocitne se ve vakuálním světíčku. Alespoň já se v něm ocitám každou chvíli a věřte, že je mi tam fajn. Že je mi ZDE fajn. Píši už raději ZDE, protože tu zase jsem a nechce se mi ven. A když mně se nechce někam, tak nejdu nikam.

Ještě k tomu, když je tu se mnou i Emuela. A můžeme jet, kam chceme. Třeba rovnou do postele. Vypustil jsem ze rtů tuto možnost do volného prostoru v přední části vozu a z její odpovědi jsem mlhavě vytušil, že tam se nám ROZHODNĚ nechce. Mé choutky už ale byly vypuštěním vyzrazeny a stále se válely někde na podlaze. Přesto nevystoupila. Jeli jsme tedy vesele dále, neznámo kam.

Když jsme tam dojeli, zaparkoval jsem a všichni jsme vystoupili. Sice jen Emuela a já, ale dva se také někdy rovná všichni. Mrknul jsem ještě okýnkem, zda se v tu chvíli jednalo o NĚKDY. A jednalo. Velice zajímavé jevy. Další velice zajímavé jevy se nám začaly jevit vzápětí po vystoupení z auta. Až se na nějaké z nich rozpomenu, tak je napíši, pokud je zase rychle nezapomenu. Z ledabyle uvázaných minihadříků dvě, ledabyle vysunuté nohy, způsobují u mě velkou zapomínací nemoc, jejíž název se mi nyní skleroticky nevybavuje. Ale jakmile budu rychlejší, než sklerotika, budu publikovat ve všech lepších médiích a periodikách.

Emuela už ale na mne čeká a to se nesmí dít dlouho. Chvilka čekání jí neuškodí, ale dloužka ano. Jsem tedy vzápětí zase u ní a rozhlížíme se, kam se půjdeme pobavit. Lákavých domečků je tu spousta, jen si vybrat. Nechávám výběr na jejím rozmaru, protože ten můj je někde zalezlý a já ho nemíním takto narychlo shánět.

Píchla PRSt do prostoru a šli jsme. Vybrala dobře. Vše na svých místech, i židle u stolečků. Vybrali jsme si pití, papání, pak zase pití, ještě malinké zobání a po té už jen pití. Když jsme dopili, vynesl jsem její tělo na pokoj, protože po posledním loku usnulo. Sice jsem měl v autě činky, ale tentokrát jsme neposilovali.

Nemusí být každý den posvícení, ani nemusí každý den pršet, hlavní je, že sněží a večer jdu se Samuelem do Legendy na řezané pivko.

Samuel si v Legendě postěžoval, že se málo zabývám českopříslovečnými větičkami. Tak jsem mu slíbil, že se pokusím o nápravu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře