156 Potrefená se neozývá

2. květen 2013 | 18.18 |

156       Potrefená se neozývá

Jednou kdysi někdy jsem si ve Stodole všiml jedné moc hezké ženy. Mlhavě tuším, že jsem zrovna pil první řezané a posílali jsme si se Samuelem všechny zajímavosti, které jsme zažili od té doby, co jsme se neviděli. Líbila se mi moc pěkně, a proto jsem byl na ní namířen a všímal jsem si jí trochu víc. Dalo by se napsat, že jsem z ní nespustil oči. Ale to bych napsal skorolež. Občas jsem totiž zahlédl i Samuela, který mi překážel ve výhledu.

V jednu chvíli vstala a na celý pab pronesla:

"Kdyby sis náhodou někdo všiml fleku na mých kaťatech, tak si nemysli, že je od něčeho."

A jak v jednu chvíli vstala, tak si v druhou sedla. Už se mi tak moc pěkně nelíbila. Ba líbila se mi docela ošklivě. Flek se totiž nacházel ve velice zajímavých oblastech pro všechny muže, pokud se tam ovšem žádný nenachází. A tento vypadal dost vlhce a čerstvě. Samozřejmě jsem ji ale poslechl a hned jsem si nemyslel, že je od něčeho. Vzpomněl jsem si, že potrefená se neozývá. A natož na celý pab. A tak jsem se pokoušel na fleka zapomenout, jestli se mi, náhodou, nezačne holka zase líbit.

Ale zapomněl jsem z úplně jiného důvodu na fleka i na holku. Samuel mi totiž začal posílat velice zajímavá slovíčka, která se nám přihodila, když jsme ještě byli roztomilí. No nekruť, i chlapy jsou do určitého věku roztomilí. Sice jen někteří, ale zrovna my dva. No, tak vidíš.

Bydleli jsme v jedné vesnici, a protože nemohu vyvolat reklamu, nenapíši její název. Jen první a koncová písmenka. Začíná na "S" a končí "třelná". Válí se asi devět kilometrů od Teplic, kde bydlíme nyní. A zase oba, proto také můžeme vzpomínat, vlévat a posílat si přes stůl. A děláme to často, rádi a každou chvíli, máme-li nějakou.

Bylo nám buď pět a šest, nebo šest a sedm, anebo sedm a osm. Osm a devět určitě ne, protože to bych si pamatoval. Mě bylo vždy to vyšší číslo, protože Samuel je o necelých deset měsíců mladší a byl i tenkrát. Šli jsme na nějakou výpravu. O jakou šlo bych napsal, kdybych věděl. Přeci jen už to je asi čtyři sta let od doby, která tehdy byla. Ale jistě šlo o expedici lokální a tedy malou. Vždyť jsme byli roztomilí. Kdo je roztomilé, to je malé. Nebo co je roztomilé, ten je malé, nebo velké? Kdo se v tom má vyznat?

Jelo tedy o malou expedici. Proto jsme ji také připravili velice rychle. Prakticky jsme si doma nazuli tenisky a byla připravena. A mohli jsme vyrazit. To jsme také udělali, aniž bychom věděli kam. A zjistili jsme tedy, že tenisková příprava nestačí. Dali jsme hlavy dohromady, ale moc prudce, a tak nás boule, které vzápětí naskočili, docela bolely. Kameny jsme si je zamáčkli a šli dál. Jen tak, nazdař Kéžbík, protože já na boha nevěřím. Potkali jsme úplně neznámou Alici a ta se k nám přidala.

Cestou nám řekla, že jednou, když byla doma úplně osamocená a zároveň sama, tak zažila zvláštní příhodu. V jiném okamžiku, než jednou, ucítila stisk ruky na lýtku. Už to, samo o sobě, je neuvěřitelná příhoda, a tak jsme začali poslouchat s otevřenýma ušima a zavřenou pusou, aby nám do ní nenalítala žádná zvířata. V tom okamžiku se posadila, protože zrovínka skákala na posteli. A jak se posadila, hned v ní začala protékat všemi směry nádherná energie. Asi elektrická, pomyslel jsem si. Protože to už nám sice Alice neřekla, ale vím z vlastní hlavy, že elektrická je nejnádhernější, a tak to byla určitě ona. Alice šla hned ven, kde se v prostorách pavlače objevil koráb oblého tvaru, kterému blikalo ze strany na stranu oranžové světýlko. Takzvaný korábový blinkr, který mimozemšťané používají při parkování na různých pavlačích. Když vystoupili, tak se jich Alice zeptala, jestli jsou to oni, kteří ji chytají za lýtka, když si v noci skáče na posteli.

A oni odpověděli slovenskou češtinou, že ÁNO.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře