164 Gustákovy děti

2. květen 2013 | 18.27 |

164       Gustákovy děti

Československo se probudilo do podzimního rána 19. listopadu roku 1991. Moc se mu vstávat nechtělo, den jako každý jiný, nicméně něčím byl významný, v pondělí 18. listopadu totiž zemřel normalizátor Gusták Husták. A tak vstalo, a protože Gusták už ne, tak vstalo vesele. I když osobně si myslím, že mu to bylo jedno.

Měl kdysi obrovskou moc, jeho smrt ale vyvolala jen nepatrný zájem. Já jsem si jeho skonu například vůbec nevšiml a nic se mi nestalo. Včera jsem mluvil se Samuelem a on si také nevšiml a také se mu nic nestalo. Mluvil jsem o Gustákovo smrti se všemi lidmi, se kterými jsem mluvil a nikomu se také nic nestalo, aniž by si, někteří dokonce dodnes, jeho smrti všimli.

Byl pátým Generálním tajemníkem ÚV KSČ - pro mladší čtenáře raději rozepíši Ústředního Výboru Komunistické Strany Československa (zaplať chudákovi, že už je třeba rozepisovat tuto upatlanou zkratku) a předseda Sboru pověřenců, pověřenec pro dopravu a veřejné práce, pověřenec vnitra a pověřenec spousty dalších pitomin, kterými byl pověřen.

Ve vrcholné politice setrval i po druhé světové válce. Ve 4. Sboru pověřenců a v 5. Sboru pověřenců byl opětovně pověřencem vnitra. V 6. Sboru pověřenců ustoupil na post pověřence dopravy a veřejných prací. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Gusták zpočátku politicky úspěšný. Zůstal předsedou i poúnorového 9. Sboru pověřenců a zprvu také 10. Sboru pověřenců. Byl zkrátka pověřeným pověřencem všech možných ověřených pověřenců, kterými mi ho ostatní pověřenci pověřili. Dokonce si myslím, že byl také i několikanásobným pověřencem neověřeným. Pro mne za mne, vedle mne, nade mnou i pode mnou nic ověřovat nemusel. Byl pro mne už naprosto ověřeným pověřencem. Za tato ověření mohl klidně obdržet i nějaký ten věnec. Mohl by pak být pověřený ověřenec, kterému na krk či na něco jiného pověsí věnec. A kdyby šlo o věnec malinkatý, mohl si ho umístit na náměstíčko a nosit po vzoru Julia Caesara.

Byl přece Generálním pověřencem a navíc se po odstranění prezidenta Ludvíka Svobody z funkce a takzvaných volbách nového prezidenta v roce 1975, Gusták stal na příštích PŘEKRÁSNÝCH čtrnáct let pověřeným prezidentem pověřené Československé socialistické republiky.

Za Gustákova vedení došlo počátkem sedmdesátých let k pověřené normalizaci ve všech oblastech politiky, kultury a hospodářství. V jejím rámci byly provedeny rozsáhlé personální čistky ve všech odvětvích společenského a hospodářského života. Místo dosavadních elit a odborníků nastoupili do státních a hospodářských funkcí často  pouze pověření, bezcharakterní kariéristé, což vedlo k celkovému úpadku většinové společnosti. Hlavním kritériem se často stávala schopnost přetvářky a nedostatek občanské statečnosti. Většina obyvatelstva již nebyla ochotna cokoliv udělat pro ideály, ke kterým se československá společnost hlásila koncem šedesátých let. Lidé, kteří se snažili proti režimu umírněně protestovat, se dostávali do izolace od většinové společnosti, která jejich úsilí často chápala jen jako zbytečnou provokaci. Naprostá většina obyvatelstva se víceméně DOBROVOLNĚ zúčastňovala naprosto nesvobodných a zmanipulovaných VOLEB. Lidé byli ochotní v rámci zachování svého dosavadního postavení podepsat prakticky jakékoliv prohlášení odsuzující či podporující cokoliv, a to výhradně podle vůle vládnoucí KSČ. Gustákova NORMALIZACE se projevovala navenek mj. i opětným odstraňováním pomníků prezidenta Masaryka, obnovených v letech 1968 - 1969.

Gusták byl třikrát vyznamenán Zlatou a Rudou hvězdou Hrdiny ČSSR a to v letech 1969, 1973 a 1983.

Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat Gustákův zdravotní stav. Byl až do smrti velmi silným kuřákem, což se spolu s předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky. Cukrovka omezovala možnost operovat šedý zákal, komplikovaný celoživotní těžkou krátkozrakostí.  Šedý zákal postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci, na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok, podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí. Postupovala ale u něj stařecká senilita, proto byl v roce 1987 zbaven funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. V této funkci jej vystřídal Milouš Jakeš. Funkci prezidenta republiky však vykonával dál, když už tím byl pověřenec jeden, pověřen.

Po listopadových událostech roku 1989 Gusták jmenoval 10. prosince Čalfovu VLÁDU NÁRODNÍHO POROZUMĚNÍ a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. V listopadových dnech byl jedním z politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím, a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu. Myslím si, že tentokrát zapomněl a navíc se také cítil být už velice málo pověřen, chudinka jeden.

Dne 18. listopadu 1991 pak Gusták, jako soukromá, polozapomenutá osoba, zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský, což vyvolalo kritiku především v českých zemích, kde to bylo vnímáno jako gesto úcty ke Gustákovým nacionálním postojům. Šlo o součást eskalace problémů mezi Čechy a Slováky v tomto období. Přes proklamovaný ateismus jej krátce před smrtí navštívil římskokatolický kněz a Gusták ZEMŘEL, TAKZVANĚ SMÍŘEN S BOHEM.

Odešel tak strůjce režimu, který potlačil ideje pražského jara a s jehož jménem se spojovaly nejen politické čistky a represe, ale například i populační opatření ze začátku 70. let, díky němuž se zrodily GUSTÁKOVY DĚTI a název této povídky. Gusták, který 14 let ve svých rukou soustředil prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě, opustil Pražský hrad 10. prosince 1989 a žil až do konce života v ústraní. Zemřel pak dva roky po pádu režimu, který sám pomáhal vystavět. Odešel bez zvláštního zájmu veřejnosti - žádný státní smutek. Jeho smrt zaznamenala ČSTK jen krátkou zprávou, podobný prostor dostalo i poslední rozloučení.

"V bratislavské Nemocnici s poliklinikou akademika L. Dérera zemřel dnes krátce po poledni ve věku 78 let bývalý, pověřený prezident ČSSR a generální tajemník ÚV KSČ Gusták. Jak informoval zpravodaje ČSTK přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace doc. MUDr. Milan Májek, CSc., příčinou smrti bylo selhání srdečního, cévního a dýchacího systému. Rozloučení se zesnulým se uskuteční na přání příbuzných v uzavřeném rodinném kruhu." (Zpráva ČSTK z 18. listopadu 1991)  

Ján Čarnogurský, také z 18. listopadu 1991:

"Gusták byl výraznou postavou našich dějin a myslím si, že jeho místo ve slovenských dějinách je zabezpečeno... Nesmíme zapomenout na to, že téměř deset let byl ve vězení pro obvinění ze slovenského nacionalismu, tehdy se to nazývalo buržoazní nacionalismus." Docela by mne zajímalo jak to Jáno myslel, hlavně s tím zabezpečeným místem a výraznou postavou.

"Poslední rozloučení s bývalým prezidentem ČSSR a generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustákem se konalo dnes dopoledne v bratislavském krematoriu. Spolu s oběma syny a dalšími nejbližšími rodinnými příslušníky se přišli se zesnulým rozloučit nejvyšší představitelé SNR a vlády SR František Mikloško a Ján Čarnogurský. Mezi přítomnými byli i jeho bývalí spolupracovníci Milouš Jakeš, Jozef Lenárt, Peter Colotka, Jaromír Obzina, Viliam Plevza a další." APVé tam nebyl, protože si nevšiml. (zpráva ČSTK o pohřbu z 22. listopadu 1991)

Ve své kariéře zažil propady i vrcholy - při politických procesech v 50. letech skončil ve vězení, později naopak vystoupal na nejvyšší místa totalitní mocenské hierarchie. Své místo na Pražském hradě, kde úřadoval 14 let, opustil na nátlak veřejnosti 10. prosince 1989. Jeho posledním počinem v prezidentském úřadu bylo jmenování vlády NÁRODNÍHO POROZUMĚNÍ. Komunisté jej, nechápu proč, vyloučili ze svých řad. Stáhl se do ústraní a žil v rodinné vilce v Bratislavě, kde se mu o domácnost starala hospodyně. Na veřejnosti se téměř neobjevoval a odmítal rozhovory s novináři. Jeho zdravotní stav byl v té době již vážný. V roce 1988 prodělal těžkou operaci zraku a během své prezidentské kariéry přestál dokonce tři mozkové příhody.

Narodil se 10. ledna 1913 v Dúbravce u Bratislavy (dnes jedna z bratislavských čtvrtí) v dělnické rodině jako nejmladší ze tří dětí. Úspěšně vystudoval práva a živil se jako advokátní koncipient. Do komunistické strany vstoupil v roce 1933. Jeho politická hvězda začala stoupat za druhé světové války, kdy se stal členem vedení slovenských komunistů a předsednictva ilegální Slovenské národní rady. Podílel se také na přípravě Slovenského národního povstání. Po válce stál v čele Sboru pověřenců, plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost. Na jaře 1950 byl však spolu s dalšími obviněn ze "slovenského buržoazního nacionalismu", zbaven funkcí i členství ve straně a v roce 1954 odsouzen na doživotí. V roce 1960 byl po amnestii propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován.

V době Pražského jara roku 1968 vystupoval Gusták nejprve jako stoupenec reformnímu proudu v komunistické straně a podporoval tehdejšího lídra Alexandra Dubčeka. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády a mimo jiné se významně podílel na přípravě federativního uspořádání republiky.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ale obrátil, a když se v dubnu následujícího roku dostal s podporou Moskvy do čela KSČ, zmizely poslední zbytky nadějí, že se v okupovaném Československu podaří udržet alespoň některé myšlenky Pražského jara. Již v prvním projevu po zvolení mimo jiné řekl:

"Jde o to, přátelé, abychom nepodléhali zahraniční propagandě... různým našeptávačům nebo silám, které nemají zájem na konsolidaci..."

V letech 1976-1989 pronášel od prvního do posledního písmenka shodný projev Novoroční. Jen umělé kytiny na stole se trošičku měnily.

Cílevědomý Gusták svůj vzestup na politický vrchol završil v roce 1975, kdy se stal prezidentem místo těžce nemocného Ludvíka Svobody. Jediný Slovák mezi československými prezidenty, zastánce tvrdé linie, měl až do prosince 1987, kdy funkci generálního tajemníka ústředního výboru KSČ přenechal Miloušovi Jakešovi, ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě. Pro něj trpkého konce se dočkal v prosinci 1989, kdy musel abdikovat a na jeho místo stále ještě komunisty ovládaný parlament zvolil disidenta a NEPŘÍTELE SOCIALISTICKÉHO ZŘÍZENÍ – Václava Havla.

Vraťme se ale k dětem - nejpočetnější věková kategorie jsou Gustákovy děti. Jako Gustákovy děti se někdy zjednodušeně označují lidé narození v Československu v silné populační vlně, která začala počátkem 70. let 20. století, v době tzv. normalizace. V té době byl prvním, později generálním tajemníkem KSČ a od roku 1975 i prezidentem Gusták.

Nejvíce dětí v poválečných dějinách se narodilo v roce 1974. V té době vrcholila propopulační státní politika. Stát dával rodičům k dispozici levné novomanželské půjčky, rodinám s dětmi bylo poskytováno nové bydlení. Vysoká porodnost (blížící se 200 000 novorozenců ročně) bývá často považována právě za výsledek této politiky. Dalším faktorem bylo zakládání rodin jinou silnou populační vlnou – lidmi narozenými po 2. světové válce a například menší možnost seberealizace v období komunistické diktatury. Koncem 70ých let se možnosti státu masově podporovat populační politiku vyčerpaly. Docházely finanční prostředky na její další udržování. Podpora rodin s dětmi byla zredukována a brzy se počet nově narozených dětí vrátil na normální hodnotu, asi 150 000 novorozenců ročně.

Všeobecně rozšířený názor, že propopulační politika byla z hlediska vývoje obyvatelstva pozitivní, je v odborných kruzích často zpochybňován. Je například pravděpodobné, že řada dětí narozených v nejsilnějších ročnících by se narodila později a propopulační politika tak vlastně vedla pouze k větší nerovnováze ve složení obyvatelstva, což se později projevilo mimo jiné přetížením škol a školek. Dokladem je skutečnost, že počet narozených dětí po počátečním prudkém nárůstu začal klesat ještě před omezením propopulační politiky, od roku 1974.

Ve skutečnosti pozvolný nárůst porodnosti začal již v roce 1969 a odpovídá nárůstu počtu dětí po druhé světové válce. Zvýšené přídavky na děti se začaly vyplácet od 1. 1. 1973, relativně výhodné novomanželské půjčky začaly být poskytovány od dubna 1973. Vzhledem k tomu, že největší nárůst narozených dětí byl v roce 1974 a poté již klesal, je zřejmé, že normalizační finanční propopulační podněty neměly až takový vliv, jak se předpokládá. Na konci normalizace byl počet narozených dětí dokonce menší, než v roce 1969. Termín Gustákovy děti je tak poměrně zavádějící a nepřesný, protože nárůst dětí má kořeny spíše v době po druhé světové válce, než v sociálním inženýrství komunistického režimu. Ovšem po sametové revoluci vzhledem ke společenským změnám porodnost prudce klesla, takže nelze popírat částečnou úspěšnost propopulační Gustákovy politiky. S tím souvisí i zrušení výhodných novomanželských půjček po roce 1991.

Ke zvýšení porodnosti na počátku 70ých let mohlo také přispět odložené rodičovství v době nejistoty po invazi ruských vojsk do ČSSR v roce 1968 a následných bouřlivých událostech roku 1969.

Úroveň úhrnné plodnosti v roce 2006 stoupla na hodnotu 1,44 živě vypadnuvších dětí z jedné ženy v reprodukčním věku, a odpoutala se tak od hodnot ležících pod hranicí 1,3. Ta je považována za velmi nízkou úroveň (tzv. lowest-low fertility, tedy nejnižší nízké porodnosti). Nejnižší nízká nemusí být sice nejnižší, ale to je věc názoru a fertilita je fertilita. Musel jsem napsat wordíčko ještě jednou, protože se mi líbí a lépe si ho tak zamapatujeme.

V roce 1964 se narodilo 156 000 dětí, což po vydělení 12i se rovná 13 000 v měsíci.

Tuto větu jsem napsal hlavně proto, že jsem byl jedním z nich, a je tak tou nejdůležitější větou z celé této upatlané povídky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře