19 KLÁRa

2. květen 2013 | 15.28 |

19        KLÁRa

Věnováno Kláře

Dnes jsem měl nejsladší probuzení v mém dosavadním životě – vzpomněl jsem si, jak se jmenuje Múza, která mne 3.11. 2012 políbila. Ano, bylo to má KLÁRa. Píši má, protože Múza KLÁRa je moje a já její, ale žena nesoucí toto krásné jméno, má není a tím pádem ani já její nejsem. Nyní je tu na pár metrech tolik lákavých odboček, ale já se chci kůže – vlasy držet na dálnici. S KLÁRou jsem se poznal v Lounech, při mé služební cestě do optik, které se tam nacházejí. Přijel jsem, jako skoro pokaždé, když jsem měl namířeno do libovolné optiky v jakémkoli místě ČR mnohem dřív, než tuto otvírali. Dělal jsem to z toho důvodu, že i když jsem používal navigaci, tak jak možná víš, její používání není úplně dokonalé. Vždy jsem pak podle času a mé vzdálenosti od Teplic, kde jsem tehdy a nyní stále ještě bydlím, navštívil ještě další optiky, které se v daném místě nacházely. Kolem poledne jsem se vždy naobědval v nějaké příjemné hospůdce, nebo prostě v nějaké, na kterou jsem právě narazil. Nyní Ti napíši pravdu: vždycky jsem se naobědval v té, na kterou jsem právě narazil. Měl jsem ale štěstí, že v drtivé většině bylo v nich příjemné posezení při naplňování mého prázdného žaludku. Ale blíží se nájezd na dálnici – s KLÁRou jsem se v jedné takové restauraci seznámil.

Seděla naproti. Jinak byla restaurace úplně prázdná, ale my dva jsme seděli naproti. Nyní už tedy víš, kdo z nás přišel do restaurace jako druhý. KLÁRa už měla vybráno, ale kuchařky se ještě činily nebo si něco četly. Já se jal vybírat, protože už cestou k mému stolku šla v mých šlépějích servírka s menuálním lístkem. Vybral jsem si nějaké mé oblíbené jídlo a čirou náhodou se mé a Její oči setkali. Další čirou náhodou jsme se navzájem úsměvem pozdravili. Byla překrásná. Když jsem dojedl dříve než ona, objednal jsem si kávu, abych tam mohl být "s ní" co nejdéle. Vzájemných úsměvů přibývalo, a tak jsem ji oslovil. Dovolila mi, abych si přisedl. Žádnou další optiku jsem už ten den nenavštívil. A prožil jsem nejkrásnější odpoledne v mém druhém životě. Mám totiž dvoje narozeniny: 1. 10. 1964 a 26. 12. 1997. Slavím pouze 1. 10. poněvadž na 26. 12. už nemám žádné peníze, které všechny odevzdám Ježíškovi. Blíží se nájezd – KLÁRa mi ukázala svá oblíbená místa a večer jsme se jen letmo políbili a já se vrátil do Teplic. Bylo to mé jediné setkání s ní a myslím si, že jsme oba věděli, že to jím skončí: Teplice – Louny = 37 000 m.

Uvažuji o pořadu Pošta pro ni nebo pro něho a nebo pro někoho úplně jiného, prostě Pošta pro všechny a tedy i pro mne. Ale píši, že uvažuji a jsem 1.10. = váhy, tak to bude hodně změn v mém konečném rozhodnutí. Nyní jsem si uvědomil, že vlastně nevím, zda váha vůbec může dosáhnut konečného rozhodnutí. Co myslíš? Může? A navíc, je-li poškozená? Což ta moje je. Mojejé,  mojejé,  mojejé... To jen pro vysvětlenou, že se nyní raduji. Vždy se totiž raduji, mám-li paměový úspěch. A od té doby – červen 2012 – co neberu gingio, se zase dnes jeden dostavil. A navíc je to velice příjemný úspěch, který má nejhezčí ženské jméno – KLÁRa. Povídka už v podstatě skončila. Já už jen uvažuji pošta-nepošta, napsat-nenapsat, žít-nežít.

Dát si dalšího kapucína – nedát si dalšího kapucína. A je rozhodnuto – má poškozená váha rozhodla, jdu vařit kapucína.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře