335 Vzrůšo kvílivé

335       Vzrůšo kvílivé

Ano, toužím po vzrůšu. Po vzrůšu kvílivém toužím, protože když už, tak musí kvílet, jinak to není to pravé Ono. Protože je zapotřebí, tedy třeba. A je-li Ho třeba, tak být musí. Jako Svěrákova jízda trochu a jako jízda na hřbetě delfína hodně.

Přihodila se Mi zajímavá záležitost. Po té, co o Sobě něco mlhavého již sedm měsíců a nějaké drobné tuším, tak Mne i tak dost překvapila. Probudil jsem se ráno. Nechť Mne Systém vypne večer nebo v noci, zapíná Mne ráno. Vždy to stihne. Ale vyhovuje Mi, když zároveň nahodí i včerejší zážitek. Ten se Mi pak namaluje a Tebe, doufám, pobaví.

Tak včera jsem si vykračoval po nějakém, nejmenovaném chodníku v Teplicích a kolem se prošnečilo autoškolitelní autíčko. To ještě není onou zajímavostí. Tou se stalo teprve, když jsem uviděl školáka. Bylo mu již od pohledu takových 170 let. Co dělal před 150i? A co chce dělat teď? Je to vůbec legální a reálné, podplatit všechny policajty v republice?

Zřejmě Mu řekla, že dokud nebudou mít auto, tak se Jí ani nedotkne, natož ano. A aby Jí mohl dělat taxikáře a mohl se pak večer dotýkat, potřebuje papíry. To chápu. Co ale opravdu nechápu, jak Ho vůbec mohli zapsat?

Jediné možné, co Mne nyní napadá, je tototo:

DědaPraděda bude tak dlouho opakovat opravné jízdy, dokud nezemře. Chytře to kluci vymyslili a Já už konečně chápu.

Navíc také, jakož i Já doufají, že se jedná již jen o pár dní.