39 Kdo chce kam, moc mu tam nepomáhejme

2. květen 2013 | 16.06 |

39        Kdo chce kam, moc mu tam nepomáhejme

Byl jsem zrovna na dovolené, kde přesně to raději nenapíšu buď proto, že by se mi mohlo závidět, anebo proto, že by mohla nade mnou vypuknout lítost. Šel jsem se po obídku trochu projít a došel jsem až k břehu řeky, tak jsem kráčel podél ní. Po chvíli jsem došel k místu, kde stál zřejmě převozník. Nevím přesně, zda to byl on, neviděl jsem mu moc dobře do obličeje. A i kdybych viděl, stejně jsem se s ním vůbec neznal. Přišel jsem tedy trochu blíž a zeptal jsem se ho.

"Nastupte si,” řekl mi.

Zajímalo mne, jak to vypadá na druhém břehu, nad řekou byl lehký opar, takže jsem toho moc neviděl. Docela jsem se těšil a určitě to na mně bylo poznat. Všiml jsem si totiž, že se na mě pokradmu občas podívá a vždy se lehce pousměje. Já jsem si ho také pokoušel prohlédnout, ale buď se mi to moc nedařilo, nebo se uměl výborně bránit. Tak jsme takhle chvilku pluli a čas (nebudu Ti nyní prozrazovat, jak relativní to byl pojem, poznáš to sama) spokojeně ubíhal. Nemá sice žádné nožičky, ale ubíhat klidně může, nebo musí? No, to je fuk. Opar se počal pomalu rozplývat a za chvíli jsem již začal rozeznávat obrysy břehu.

"Tak brzy tam budeme, připravte se vyskočit za jízdy, nemám moc času nazbyt.”

Této větě jsem se ani nestačil podivit a už jsem byl vyskočen na břeh.

"Ani jsem vám nestačil zaplatit,” křikl jsem na něho.

"To snad ani nestojí za to, abych se k vám vracel, opravdu moc pospíchám.”

No nebudu ho moc přemlouvat, vždyť jde nakonec o moje peníze. Když jsem se trochu vzdálil od řeky uviděl jsem něco jako hospůdku. Tam se člověk nejvíce dozví a tak jsem k ní zamířil. Vešel jsem a nevěřil jsem svým očím. Seděly tam takové divné postavy. Tedy jen některé. Jakoby patřily do jiných století. Nakonec jsem zjistil, že skutečně patřily, ale nepředbíhejme. Sedl jsem si na kraj jednoho stolu a dal jsem si pivko. Zanedlouho se dveře hospůdky otevřely a přišel další. Také on byl popsaný samými otázkami. Jako já před chvílí. Chtěl jsem to s ním začít probírat, ale v tom jsem se probral úplně jinak. Ležel jsem na operačním sále a tam se mi doktoři, jak jinak, hrabali v hlavě. A v této chvíli jsem si uvědomil a můžu to tedy napsat z osobní zkušenosti, že neexistuje žádný posmrtný život. Žádný život po životě, ani nic podobného. Už bychom si to jednou provždy měli uvědomit a přestat žít v bláhové naději. Mně můžeš věřit, chtěl jsem napsat musíš, ale nechám to na Tobě. Nakonec, myslím si (tedy vím to jistě), že jsem to napsal naprosto jasně a chytřejší jasně pochopí, o co jde. Tak doufám, že už máme jasno a já mohu pokračovat.

Vrátil jsem se tedy do hospůdky a hledal jsem příchozího. Nikde jsem ho neviděl. Sedl jsem si tedy ke stolečku na své místo. Asi si také odskočil zpátky na první břeh, řekl jsem si. Musel jsem tedy na něj počkat. S pivem to jde dobře. Teda myslím to čekání, do ničeho Ti  nekecá. Jenom do Tebe leze, to není to správný slovo. Klouže je lepší.

Zanedlouho (pár piv) se vrátil a zamířil k mému stolu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře