Apv | 45 Samuel Kot

45        Samuel Kot

Nejdříve se jmenoval Smrdutý Kokotanikdo ho neměl rád. Nedbal moc na svůj zevnějšek, nosil stále stejný druh oblečení. I v pabu si od něj ihned nebo o trochu později každý odsedl. Většinou nemluvil, ale když už otevřel pusu, tak se éterem nesly jen samé smradlavé kokotiny. Nemohl se zpočátku jmenovat lépe.

Jednou jsem se vydal k jeho stolku. Protože jsme se znali od vidění, neprotestoval, ale na mou otázku nereagoval, a tak jsem si přisedl. O jakou otázku šlo, nemohu napsat, protože jsem žádnou nepoložil. Veverka mi donesla řezané. Ano, byli jsme v mé oblíbené restauraci Stodola, v Teplicích - Trnovanech. Po chvilce vzájemného mlčení jsem si vzpomněl na kamaráda z Hustopečí u Brna. Říkali jsme mu Kožak a ten pokaždé, když jsme zasedli v jakémkoli pabu ke stolu pronesl větu:

"Máme si, co říct?"... Chvíli se válela otázka v jeho očích, kterými si nás dokola přeměřil a pak doplnil: "Tak budeme jen chlastat."

Ale vždy jsme vzápětí mluvili, protože jsme měli nepřeberné množství všeho, co jsme si museli...

S Kokotem to bylo něco jiného. Ale asi po třech pivech řekl:

"Možná to vypadá, že moc nemluvím, ale kdybys jen tušil, kolik událostí se mi honí v hlavě, pochopil bys mé OBČASNÉ zadumání. Mám ve svých myšlenkách takový chaos, že nemohu jen tak otevírat pusu."

Rozuměl jsem mu každé písmenko. Jsem na tom někdy s chaosem velice podobně. Ale jen někdy a i když ta chvíle nastane, tak nemlčím. Já vlastně mlčím, pouze když spím, jsem-li sám nebo píši-li písmenka. Také mám-li v puse nějaké jídlo či pití - a to si troufám napsat jen velice nejistě... Mluvím totiž velmi rád, skoro stále a v pabu obzvlášť.

Řekl jsem Kokotovi, že pár let jsem nemluvil vůbec, a mám proto stále co dohánět, i když vím, že už nikdy nedoženu. A také proto jsem začal psát písmenka. Sice mne také zdržují od mluvení, ale zůstanou tu, i když já už budu prdět do hlíny (promiň mi ten výraz). Víš, mám na psaní písmenek rád skoro vše, co je s touto "prací" spojené. Nerozlišuji prcdny či volno, zda je pindělí či chobota, vše je mi fuk a písmenek přibývá. A to je to, co mne baví, že stále přibývají písmenka a jsou mi stále milejší a sympatičtější. A také se mi lépe ťumpají. Rozuměj lépe se do nich strefuji, protože se už přede mnou neschovají tak dobře, jako dřív... Odpověděl mi, že by také zkusil psát, ale myslí si, že by mu tu JEHO chaos nedovolil. Myslet znamená exkrement vědět, zkus to a poznáš, řekl jsem mu. Asi tři hodiny PŘEMÝŠLEL. Nechal jsem ho v klidu a vrátil se na své místo, také rád přemýšlím SÁM. 

Už mi tak smrdutý nepřipadal a Kokot už vůbec ne. Přejmenuji ho. Jak by se Ti líbilo:

"Ten, kdo sedí většinou sám"?

Dlouhé do občanky? Okijoki.

SAMUEL KOT. Otazník jsem nepřipojil, protože Samuel Kot je dokonalé. Iniciály zachovány a jméno mi zní hezky. A připojím, že Samuel, na rozdíl od posrance, pil, pije a vždy bude pít střídmě.

Tato povídka nemá konec – stále přibývají další písmenka. Samuel mi totiž nosí nová a novější. Dohodli jsme při jedné další návštěvě Stodoly tak, že on mi bude nosit písmenka v podobě povídání a já je po menších úpravách, po kterých z nich bude úplně jiné stavení (děkuji Cimrmanům), zapíši.