485 Zpopelněnej

21. srpen 2013 | 07.00 |

485       Zpopelněnej

Povídá Mi kámoš:

"Já vo Svým tchánovi nikdy moc nemluvim, ale Von byl strašný hovado. Takovej ten člověk, kterej vždycky věděl, co maj hlavně dělat Ty druhý, jooo, takovej Napoleon, vživotě na nic nešách, nic pořádnýho neudělal a nic nedokázal. Byl krátce v armádě, ale neměl žádnou důstojnickou školu, byl ňákej podprapor nebo ňákej takovej a pak vod Nich vodešel nebo Ho vyhodili, Já nevim. Pak dělal krátce, já nevím, nějakýho pišišvora, tyvole, kdovíkde tyvole Já nevim, ale v ňáký dělnický profesi. A pak měl infarkt a asi od Svejch, tyvole nevim, takovejch štyrycíti byl v invalidním, když to řeknu takle, jooo. A pak Tu Svojí manželku, která fpodstatě musela živit rodinu, tak Tu přežil vo štvrt století. Ona se ani nedožila důchodu a umřela dost brzo. Měla snad rakovinu tlustýho střeva, nebo čeho, nevim. U nich si votevřel špajs a tam nebylo žádný žrádlo, tam byly samý prášky. A Vona to do sebe ládovala furt a pořád. Motolice a závratě měla prakticky neustále a furt brala prášky. Von jen seděl v hospodě a chlastal, na to prachy měl. Děti pak pro něho chodili a fpodstatě Ho domů odnášely. Dělal Jim a ženě doma peklo. Ne, že by je mlátil, ale na všechny furt jenom řval. Ten Jejich vztach byl asi takový, žekdyž se potkali ve městě, tak Voni se ani nepozdravili. Von byl prostě hovado a Moje žena se zasekla. Měl záchvaty a neměl žádný hoby ani tendence starat se o domácnost, tak furt jen seděl v hospodě a chlastal. Na to měl, na těch pár pif.

Ale Já jsem se chtěl dostat k tomu, žekdyž Von konečně umřel, tak Moje žena řekla:

Já na Jeho pohřeb nepůjdu. Von teda nebyl žádnej pohřeb, nechali Ho zpopelnit.

Došlo tedy ke zpopelnění a Já tam pak musel zajet, vyzvednout Jeho ostatky a všechno vyřídit.

Tak jsem dostal urnu v papírový krabici, kterou jsem ani nevotevřel, naložil jsem jí do auta a jel jsem na vodpolední a říkám chlapům:

Mám v autě Toho, tchána, tyvole.

A von Ti tam jakofurt sedí?

A Já jim říkám, že né, že je zpopelněnej, vyvolové.

Ale měl jsem z toho takovej divnej pocit, jako jooo, že mám vostatky člověka, kterýho jsem přecijenom trochu znal, v  autě. Přijel jsem domu a říkám ženě:

Co s tím jako? A Vona Mi řekla:

Já to doma nechci!

A Já řikám, no dobrý, ale furt to jsou ostatky člověka a Já je mám vozit v autě? Jak dlouho?

To Mě nezajímá, ale doma je prostě nechci!

Takže Já Ho vozil asi tejden, tyvole!

A potom se potomci dohodli, že Ho dají do společného hrobu.  Voni měli společný hrob a rozhodli se, že nejjednodušší bude, když Ho tam přidaj a jen připíšou jméno na desku. A Já jsem si říkal, že to budou určitě rádi, protože to, že Mu žena umřela, tak to se Von dozvěděl fpodstatě úplně ňák náhodou a kdovíodkoho. Takže potom byl zaměstnanej manžel sestry Mý ženy, takže švagr, byl zaměstnanej tím, že se postará voto, že ta hrobka se votevře a ta urna se tam přidá. Ale Von byl úplně vynervovanej z toho, že Mu budu předávat ostatky Jeho táty.

A tak jsem je vozil v autě další tejden, než jsme se konečně dohodli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře