1 Cyklista

2. květen 2013 | 15.02 |

1 Cyklista

Mám černé závodní kolo. Jezdím velmi rychle, protože se mi líbí, jak se mnou soupeří vítr a jak přede mnou veškeré věci narůstají, aby se vzápětí ocitaly za mými zády ve stále se zmenšujících proporcích. Jedu-li déle, zdá se mi, že s mým závoďákem fyzicky srůstám. Myslím, že kdybych přestal šlapat nebo bych dokonce zastavil a slezl, stalo by se něco, v nejlepším případě velmi nepříjemného. Tak se takto honím po celkem upravených cestách již několik let. Pokaždé se domů vracím unavený, potem celý prosolený, ale spokojený se svým výkonem. Ve vaně si pak prohlížím své obludně vytrénované nohy a je mi dobře.

Jednou - byl zrovna moc hezký den - na azurovém nebi se povalovalo jen několik sotva viditelných obláčků, jsem si jako obvykle vzal své kolo a vydal se na cestu. Proletěl jsem pár kilometrů a byl jsem právě v delším stoupání, když jsem za sebou uslyšel zcela zřetelné supění. Otočil jsem se a uviděl cyklistu. Byl to pro mě šok, protože do té doby mě ještě nikdo nedostihl. Ale nedal jsem na sobě nic znát. Nebo jsem se o to alespoň snažil a cyklistickým "Ahoj” jsem ho pozdravil. Nepopsatelně mi odpověděl a funěl dál. Trochu jsem přidal, abych mu ujel, ale slyšel jsem, jak stále šlape těsně za mnou. A potom se to stalo. Byli jsme už téměř na vrcholku stoupání, když mě předjel.

A tak jsem zastavil a slezl z mého, v tu chvíli velmi smutného kola. Opřel jsem ho o bílý patník u kraje cesty a šel si lehnout do zelené trávy. Voněly v ní pestré květiny a lezli srandovní broučci. Vzal jsem jednoho z nich do dlaně a on Mi řekl:

"Jak to, že my dva nemůžeme létat?”

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře